V návrhu Památníku holokaustu Romů a Sintů se potkávají obě polohy lidské existence: společenská (kříž jako symbol komunity, boha a spásy) i osobní (motiv zrcadla, sebe/reflexe). Krajinné řešení přibližuje temnou stránku lidskosti univerzálním jazykem emocí. Pracuje s pojmy paměť, odpovědnost a pochopení.

Širý obzor, v dálce pozvolné křivky kopců a modravý les protkaný mlhou. Krajina jako tichý svědek událostí, které navždy poznamenaly osud a vědomí tisíců Romů a Sintů. Kroky návštěvníků drtí cihlové dláždění: zbytky budov bývalého vepřína. Červená linka svádí na cestu vzpomínek a poznání.

Otevřený prostor se postupně uzavírá, cesta klesá pod povrch. Zvědavost brzy vystřídá nervózní tíseň. Pocit bezmoci uprostřed vysokých zdí. Jak se cítí člověk, kterého zavřou „bez možnosti návratu?“

Koridor se náhle rozestoupí, uprostřed křižovatky prostranství. Napravo skleněný vstup do prostor expozice, v noci chráněný ocelovými dveřmi. Atriem dopadá světlo na společností vytěsněnou, ponurou součást našich dějin. Nalevo schody jako symbol naděje. Místo pro klidné spočinutí i prostředek, jak se dostat dál a spatřit dějinné souvislosti seshora. Beton, cihly a otevřený prostor.

Naproti zeď příběhů. Memento obětí romského holocaustu. Stovky cedulek se jmény lidí, jejichž pozůstalí dodnes bojují o přijetí. Kruh z černého lesklého kamene odráží tváře návštěvníků a vrací jim zneklidňující otázku: jsme dnes lepší, než jsme byli tehdy? Nemlčíme, když se děje bezpráví?

Prostor tábora vyhloubený pod povrchem. Pozůstatky základů někdejších budov. Není třeba nic přidávat, historie leží pod námi. Poslední z cest vede k pohřebišti. Decentní hranice z cihel. Velký dřevěný kříž, podobný, který tu kdysi stával. Červená linka vede návštěvníka dál, kolem pomníku k rybníku Lipeš, poslednímu místu rozjímání, reflexe, spočinutí – a zpět k výchozímu bodu.

The Thi Hong Nhung & Vladislav Králíček

Tereza Škoulová (spolupráce)